Nobelova cena za fyziologii a lékařství pro rok 2020 byla udělena společně Harveymu J. Alterovi, Michaelu Houghtonovi a Charlesi M. Riceovi za objev viru hepatitidy C. Tito vědci otevřeli cestu ke kauzální léčbě milionů pacientů. O dynamickém vývoji v oblasti tohoto onemocnění Medical Tribune hovořila s předsedou České hepatologické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Radanem Brůhou, CSc.

Jaká je odhadovaná prevalence chronické hepatitidy C (HCV) v české populaci a kolik nemocných je skutečně diagnostikovaných?
Prevalenci tohoto onemocnění opravdu můžeme pouze odhadovat. Myslíme si, že v České republice je něco mezi 40 000 a 70 000 jedinci, kteří mohou mít chronickou HCV infekci. Tato čísla pochází ze dvou průřezových studií, které hodnotily protilátky, skutečný počet bude někde mezi tím. Když se podíváme na data z hlášení infekčních chorob, za jeden kalendářní rok je podchyceno zhruba kolem 1 000 nových zjištěných případů HCV infekce. To neznamená, že tito pacienti v tomto roce infekci získali, jsou to většinou nemocní s chronickou infekcí, kteří byli ať už náhodou, nebo cíleným záměrným vyšetřením zrovna diagnostikováni. Z počtu mnoha desítek tisíc nakažených postupně díky úspěšné diagnostice a léčbě něco ukrajujeme, ale samozřejmě je tady obrovské množství pacientů, kteří o své chorobě nevědí.

Daří se nyní nemocné s HCV odhalovat dříve, než tomu bylo třeba před deseti lety?
Myslím, že úplně ne. Bohužel v tuto chvíli nemáme jednoznačně nastaven screeningový program nebo přesný diagnostický algoritmus. Záchyt je možná časnější v některých skupinách pacientů, kde se o to cíleně snažíme, což jsou především drogově závislí, respektive injekční uživatelé drog. V obecné populaci se bohužel i dneska setkáváme s tím, že se na chorobu přijde až ve fázi počínajícího jaterního selhání.

Plošné testování populace by asi nemělo smysl, i když základní test stojí kolem 240 korun. Které skupiny by ale podle vás být otestovány určitě měly?
Plošné testování si představit dovedeme, ale není v našich podmínkách reálné a asi není ani potřeba. Výskyt HCV v běžné populaci je příliš nízký na to, aby takový projekt měl smysl. Existují ale rizikové skupiny, které by být testovány měly a u kterých soustředěný přístup z hlediska HCV může přinést poměrně velký záchyt infikovaných jedinců. Především jsou to ti, kteří před rokem 1991 dostali nějaký krevní derivát včetně plazmy nebo nějaký jiný přípravek vyrobený z lidské krve. Ti všichni jsou potenciálně ohroženi. Nemáme ale žádný seznam, kdo před třiceti lety dostal transfuzi. Jsme závislí na tom, že si na to lidé buď vzpomenou a přihlásí se k vyšetření, anebo že si takové informace v dokumentaci všimne ošetřující lékař. Zdravotník by si měl v takové chvíli uvědomit, že pacient, který kdysi dostal krevní převod, by se měl otestovat jednorázově na přítomnost HCV. Dále se jedná o injekční uživatele drog, právě riziková aplikace drog je dnes hlavní cesta přenosu HCV. Může skutečně jít jen o jednu jedinou aplikaci. Snažíme se, aby povědomí o této chorobě bylo větší mezi lékařskou veřejností. Všichni pacienti, kteří mají i náhodně zachycenou abnormalitu v jaterních testech nebo abnormalitu zobrazení jater na ultrazvukovém vyšetření, by měli být jednorázově vyšetřeni na HCV, což se bohužel neděje. Jaterní testy se dnes nabírají mnohem častěji než dříve, a to nám pro odhalení HCV určitě dává velkou příležitost.

Symptomy HCV jsou dlouhou dobu nespecifické. Co by mělo při diferenciální diagnóze klinika navést na myšlenku, že se u nemocného může jednat o toto onemocnění?
Tato choroba opravdu nemá zpočátku žádné specifické příznaky. Ty se zpravidla projeví opravdu až v pokročilé fázi postižení jater. Symptomy tedy nějaké spolehlivé vodítko neposkytují. K chronické jaterní chorobě může patřit únava, což je asi takový nejtypičtější obecný symptom. To nám ale příliš nepomůže. K diagnóze HCV nás může přivést především anamnéza, tzn. znalost existence rizikového faktoru, rizikového chování. Mezi rizikové faktory musíme kromě toho, co jsem vyjmenoval, řadit třeba piercing nebo i tetování, které bylo děláno v ne úplně profesionálních podmínkách. Pravděpodobně rizikové je i některé sexuální chování, především homosexuální styk mezi muži.

Jak pokračují práce na Národním akčním plánu na eliminaci HCV?
Předpokládám, že podobné inciativy jsou upozaděné vzhledem ke COVID‑19, ale třeba se něco změnilo v pozitivním směru… V tuto chvíli máme před dokončením tzv. klinický doporučený postup pro HCV infekci, což je významný počin, který bude znamenat oporu pro screening, depistáž a léčbu těchto pacientů. Částečně to navazuje i na výzvu Světové zdravotnické organizace, která by ráda v následující dekádě infekci HCV eliminovala. Úplně eliminovat ji podle mého názoru asi nepůjde, ale je možné významně redukovat počet infikovaných jedinců, a zmenšit tak pool rizikových pacientů, kteří jsou zdrojem nákazy pro ty ostatní. Národní akční plán je dlouhodobý proces, kterým se snažíme tuto problematiku podchytit oficiální cestou a směřovat tam, kam bychom rádi, tzn. k časnější diagnostice a léčbě, která by tyto pacienty vyléčila.

Jak se v poslední době změnila odborná doporučení týkající se HCV a jak korespondují s těmi v jiných vyspělých zemích?
Jsou v hlavních bodech totožné, nebo je u nás nějaké zpoždění? Myslím, že už je to totožné. My jsme v posledních letech mnohokrát aktualizovali naše doporučené postupy, které vždycky vznikají ve spolupráci jak naší, tj. České hepatologické společnosti, tak Společnosti infekčního lékařství. Víceméně při tom vycházíme z mezinárodních guidelines. Co se mění, je třeba právě oblast přístupu k injekčním uživatelům drog, kdy se akcentuje, že má smysl uvažovat o jejich léčbě a nějakým způsobem je zahrnout do léčebného programu, protože to vždycky přináší efekt, který znamená snížení poolu infikovaných jedinců.

Tedy že to chrání nejen je, ale i společnost?
Ano. To je princip jakékoli eliminace choroby, nejenom že se vyléčí konkrétní jedinec, ale že se zabrání přenosu, což mimochodem je analogie dnešní situace kolem epidemie COVID.

Mohl byste stručně popsat vývoj, ke kterému v poslední dekádě došlo v terapii HCV?
Situace před deseti lety a dnes je nesrovnatelná. Tehdy léčba trvala rok a jejím základem byla kombinace subkutánních injekcí interferonu a tablet ribavirinu. Tento postup byl provázen mnoha nežádoucími účinky, které část pacientů od dokončení terapie odradily. Po roční léčbě se nejméně u poloviny nemocných virus nepodařilo odstranit. Dnes léčba trvá dva až tři měsíce, je pouze perorální a má minimální nežádoucí účinky. Po dvou až třech měsících můžeme 99 procentům pacientů říci: „Ano, vy jste se toho viru zbavil a už se u vás nikdy neobjeví, tedy pokud se neinfikujete znovu z jiného zdroje.“

Dá se vůbec najít v medicíně analogie takovéto změny?
Vůbec mě nenapadá, kde by k takto pozitivnímu vývoji došlo. Dochází k tomu možná zčásti u HIV infekce, kde se postupně objevují další léky, ale pacient je musí užívat stále. K něčemu podobnému došlo u hepatitidy B, kde přišly léky, které utlumí virus, ale je to také celoživotní léčba. Analogie může být s očkováním v prevenci některých chorob nebo nástup antibiotik v léčbě bakteriálních infekcí. V té naší oblasti se hledá podobná přelomová léčba těžce.

Jak byste hodnotil dostupnost této terapie v reálné české praxi?
Jak velký podíl diagnostikovaných nemocných se k ní dostane? Léčba probíhá v centrech, která jsou dána garancí jednak odborných společností a jednak dohodou se zdravotními pojišťovnami. Těch center není neomezený počet, ale je jich dost, aby pokryla celou Českou republiku. Osobně si myslím, že pacient, kterému je v dnešní době diagnostikována chronická HCV infekce a je ochotný se léčit, se k té léčbě dřív nebo později dostane. Když se tato moderní léčba objevila, tak jsme se snažili přednostně léčit pacienty, kteří měli onemocnění v pokročilé fázi, dnes léčíme v podstatě všechny, kteří o to mají zájem.

Jak dostupnost této léčby ovlivnila problematiku transplantací jater?
Zde je třeba zmínit dva aspekty. U pacientů s HCV infekcí, kteří byli kvůli selhání jater indikováni k transplantaci, se po tomto výkonu HCV téměř vždy objevila znovu. Museli jsme je složitě léčit ne úplně účinnými postupy. Někdy to vedlo k nutnosti opakování transplantace. Tento závažný problém s novými léky v podstatě vymizel. Dnes můžeme vyléčit HCV infekci i u pacientů, kteří mají jaterní cirhózu v takové fázi, že jsou indikováni k transplantaci. Druhým aspektem je změna indikací transplantací. Díky možnosti vyléčení HCV ubývá nemocných, kteří musejí být transplantováni v důsledku chronické virové infekce. Přibývá jiných indikací, častější je třeba cirhóza, která vzniká v souvislosti s ukládáním tuků a s obezitou (NAFLD).

Jsou ještě nějaké třeba méně zřejmé přínosy, které moderní léčba HCV má?
Dynamika vývoje nových léčebný postupů u HCV vedla i k úžasnému rozvoji diagnostických metod. Dneska umíme například hodnotit podíl vaziva v játrech neinvazivně, na základě ultrazvuku nebo metody, která je ultrazvuku podobná. Nejsme tak odkázáni na jaterní biopsie. Mnohem lépe dnes rozumíme procesu fibrotizace jaterní tkáně, což ovlivňuje celou hepatologii. Tento pokrok by nebyl bez přelomových objevů, ke kterým došlo v oblasti HCV.