Nové centrum simulační medicíny, které se buduje v Brně, bude největším pracovištěm svého druhu v České republice. Pět pater nabízejících 7 950 m2 užitné plochy přijde na zhruba 680 milionů korun.

Zahájení výuky v pilotním provozu má začít již od září 2020. Nové simulační centrum bude obsahovat prostředí jak pro výuku simulací s nízkou mírou věrnosti, tedy takových, na nichž se učí především rozhodování a posilují znalosti, tak s vysokou mírou věrnosti, např. urgentní příjem, falešný heliport, nemocniční patro se dvěma operačními sály, novorozeneckou JIP, porodním sálem i celé patro pro stomatology. Podle doc. MUDr. Petra Štourače, Ph.D., proděkana pro rozvoj a studium v klinických oborech všeobecného lékařství Lékařské fakulty MU, ředitele SIMU, přednosty KDAR LF MU a FN Brno a prvního místopředsedy výboru České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP, ale není důležité, že v Brně vznikne největší budova, podstatný je obsah projektu, a to nejen v podobě pokročilých simulátorů, ale i co se týká personálního obsazení. „Potřebujeme vyškolit desítky, možná i stovky akademiků, kteří budou učit moderně, a je také třeba připravit studenty na dramatickou změnu v jejich uvažování a zaktivizovat je. Moderní trendy ve výuce jsou v zásadě o něčem jiném. V momentě, kdy to baví učitele, baví to i studenty, snadněji vzniká pozitivní vazba a studenti chodí připravenější. To nelze zaručit žádnou vyhláškou, je to na nás, abychom vytvořili prostředí, které bude motivační. A tím by mělo právě prostředí nového simulačního centra být,“ řekl v úvodu rozhovoru.

Co vás vedlo k myšlence založit takovéto Centrum simulační medicíny?
Myšlenka vznikla relativně dávno a celá je indukována nedostatkem praktických dovedností studentů na konci studia. V současné době máme v každém ročníku lékařských fakult hodně studentů a kapacitně tomu nejsou uzpůsobena nemocniční zařízení. Současně je zde ale i problém s dostupností tzv. didakticky vhodných pacientů. Proto jsme, stejně jako již dříve v zahraničí, i my museli tento trend reflektovat a limitaci se snažíme nahradit právě simulační medicínou, která má obrovské výhody. Lze opakovaně drilovat stejnou situaci, pacienti u toho neumírají, probíhá to v bezpečném prostředí s možností rozhovorů přímo nad pacientem, což v reálu často možné není.

Původní myšlenka tedy byla oprostit se od značných limitací, které přináší moderní doba směrem ke vzdělávání studentů lékařských fakult. Je to logické, doba je jinde než před padesáti lety, je jiné spektrum diagnóz, zkracuje se délka hospitalizace a v řadě oborů, jako je např. psychiatrie či gynekologie a porodnictví, není vůbec snadné získat didakticky vhodné pacienty, natož pak ještě ochotné podstoupit např. vyšetření od dvou kruhů studentů, což může být i 60 lidí.

V novém centru budou zastoupeny všechny obory?
Začali jsme na zelené louce, ale pracujeme na základě důkladné analýzy potřebnosti. Mottem celého projektu je, že chceme, aby simulační medicína, potažmo moderní výukové metody, garantovaně prostoupily celým kurikulem, tedy průběhem studia od 1. do 6. ročníku. Vybrali jsme předměty vhodné pro tyto moderní způsoby výuky simulované medicíny a není náhodou, že od 1. ročníku to je např. první pomoc a anatomie, v následujících letech jsou to předměty jako patologická anatomie a patofyziologie; v klinické části studia se samozřejmě snažíme pokrývat maximum, tedy nejen obory, které se simulační medicínou typicky začínaly, jako je ARO, ale určitě chirurgie, interna, plicní lékařství, neurologie atd. V našem projektu jsou zastoupeny prakticky všechny obory a studenti budou těmito simulačními metodami garantovaně v různé míře procházet.

Týká se to tedy pouze pregraduálního vzdělávání?
Projekt je hrazen z prostředků MŠMT, potažmo z fondů EU, a podmínky dotace byly zaměřit se na pregraduální výuku. Samozřejmě bychom velmi snadno dokázali vymyslet využití pro postgraduální vzdělávání, ale tento projekt je dominantně směřován na pregraduální oblast a je to dobře, protože nás to neláká od této hlavní myšlenky ustupovat.

Potřebujeme, abychom měli vzdělané mladé lékaře, kteří prošli těmito metodami. Pokud se začnou moderně vzdělávat až v postgraduální fázi, je to pozdě. To je již závislé na tom, kolik simulačních dnů jim šéf dovolí – dva, tři ročně, když bude hodně osvícený. Začneme‑li v pregraduálu, budou zvyklí, že jsou objektivně zkoušeni, včetně toho, že po simulaci probíhá debriefing, tedy strukturovaný rozhovor, kde se rozebírá, co udělali správně a co chybně. My v České republice se neumíme chválit, dokážeme si, ideálně ještě potají, říci, jaké chyby jsme udělali, ale pochválit se neumíme. Přitom člověk by měl znát své slabé i silné stránky.

V současné době již ale obor funguje…
Setkáte‑li se se zkušenými profesory oborů, jako je gynekologie, porodnictví, ARO atd., dozvíte se, že již od 50. či 60. let se v nějaké míře simuluje. Nikdy se kontinuum úplně nepřerušilo, ale možnosti jsou dnes úplně jinde a měli bychom jich využít. I v současnosti jsou jistě součástí některých předmětů, jako jsou již zmíněné ARO či chirurgie, simulované metody, a to s různou mírou věrnosti. Vzpomínám si, když jsme jako studenti sešívali roušky k sobě – tím jsme se učili šití kůže. Ale to, v čem to bude nové, jsou komplexnější simulace zaměřené na týmovou spolupráci. Právě tyto netechnické dovednosti totiž chybějí našim mladým lékařům úplně nejvíc. Teoretické znalosti mají perfektní, ve zvládání jednoduchých dovedností také nijak výrazně za světem nepokulháváme, ale v netechnických dovednostech, tedy v komunikaci v týmu, je opravdu velký prostor pro zlepšení.

Co znamenají pro váš obor nové technologie?
To je samozřejmě obrovský boom. Už jen to, že pokročilé pacientské simulátory, jak se nejpokročilejším simulátorům lidského těla říká, mohou využívat samostatné řízení fyziologických procesů, tzn. je tam obsažen fyziologický model, který automaticky, bez nutnosti zásahu dispečera nebo vedoucího simulace, reaguje na změny, které člověk při simulaci provádí. To je krok správným směrem. Navíc vše se miniaturizuje, jsou obrovské možnosti právě v debriefingové technice, kde nahrávky průběhu simulace na videozáznamu prakticky hned po skončení simulace přehráváme a rozebíráme. To, co jde nyní obrovsky dopředu, je 3D virtuální realita, kdy se ponořujeme takřka do jiného světa. Možnosti 3D světa, možnosti komunikace s počítačem, to vše lze přenést do simulace. Nemusíme tedy komunikovat jen s hercem, který je vlastně ekonomicky nevýhodný, protože ho to musíme nejprve naučit. Takže i zde se otevírá obrovské pole pro umělou inteligenci. Např. v USA je už součástí některých postgraduálních zkoušek právě projít takovouto simulací ve 3D světě. Je to hodně náročné, je to jiné než v reálu, ale ty prvky, které si máme odnést, tedy schopnost komunikace a rozhodovacího mechanismu, 3D simulace přináší zcela jasně.