„Kardiologická společnost je silná jenom díky tomu, že se na jejím chodu podílí tolik lidí, že tolik kardiologů je tak aktivních,“ říká prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc., který se právě ujímá funkce předsedy České kardiologické společnosti.
Jaký největší úkol stojí před novým výborem České kardiologické společnosti (ČKS)? Co byste rád změnil?
Jsme na prahu éry, kdy je potřeba začít bojovat především za mladé kardiology, aby bylo kde a za co je vzdělávat. Při současné situaci českého zdravotnictví je jedním z největších problémů nedostatek školicích postů pro budoucí kolegy. Zde je role ČKS naprosto zásadní. Společnost doznala v posledních letech díky svým členům obrovský rozmach. To, aby se všechny její aktivity dále rozvíjely i za zhoršujících se ekonomických podmínek ve zdravotnictví, bude největší výzva. Další výzva, kterou před námi vidím, je větší zapojení naší společnosti do oblasti kardiovaskulární prevence. V posledních třiceti letech jsme byli svědky dramatického poklesu kardiovaskulární mortality i kardiovaskulárních komplikací obecně. Nemůžeme tento pokles brát za něco garantovaného, pozitivní trend se může snadno zvrátit. Na tom je třeba stále a systematicky pracovat a bez propagace zdravého životního stylu v široké veřejnosti to nepůjde. A tady je úloha ČKS také důležitá.
Jak jste vy sám na tom s dodržováním režimových opatření, která se snažíte šířit?
My jsme samozřejmě vystaveni stejnému sociálnímu tlaku a běžnému dennímu životu jako každý jiný. Pokud někdo pracuje deset, dvanáct hodin denně, tak mu samozřejmě na péči o vlastní schránku zbývá málo času a energie. Všichni se snažíme a víme, že to není dost. Opravdu bych se chtěl dostat k nějakému pohybu minimálně čtyřikrát až pětkrát týdně. Jsem ale rád, když na fyzickou aktivitu dojde alespoň obden. Samozřejmě vím, jak velký problém je riziko obezity. Můj boj s nadváhou trvá už nějakých třicet let a vítězství je stále v nedohlednu. Většina lidí nemá ideální váhu, ale když si udržují nějakou fyzickou zdatnost, jsou tzv. fit and fat, jsou na tom výrazně lépe než zbytek, který sedí, pozoruje svoji narůstající váhu a nic pro sebe nedělá. Některé rizikové faktory jsou proti jiným drasticky významné. Nekouřit je alfa a omega. Tady si myslím, že je obrovský dluh naší společnosti. Prevalence kuřáctví je v České republice obrovská a v průběhu let se nesnižuje. Když se podíváme na lékaře na našem pracovišti, tak nekouří ani jeden. Prostě a jednoduše je to věc proti našemu žití, proti tomu, co celé dny a noci děláme. Takže když se mě zeptáte, jestli žiju stoprocentně zdravě, tak samozřejmě že nežiju, ale snažím se minimálně o to, abych svým pacientům nedával úplně špatný příklad.
Jak to všechno chcete stíhat? Už teď máte svůj čas rozpočtený na minuty a s funkcí předsedy ČKS další e‑maily, telefony a schůzky jen přibudou…
Každá funkce s sebou nese zátěž, která je spojena s psychickým a fyzickým vypětím a zejména s nedostatkem času. Žádná funkce ale není o jednom člověku. Záleží na tom, kdo za vámi stojí. Naše klinika se může pochlubit celou řadou nezávislých, schopných odborníků, kteří své úseky vedou na vysoké odborné úrovni. Stejně tak ČKS stojí na jednotlivých asociacích a pracovních skupinách, jejichž předsedové svojí prací vytvářejí jádro naší existence. Práce výboru ČKS je především koordinační a jeho současné složení by mělo být zárukou konstruktivní a akční práce. Krom toho máme velké štěstí, že za námi stojí výborně fungující sekretariát, který dnes také organizuje většinu našich kongresů a garantuje racionální hospodaření společnosti. Zkrátka zvládnout se dá při dobré organizaci ledacos, ale nesmí to být úkol pro jednoho izolovaného člověka.
Co byste poradil absolventům a absolventkám lékařských fakult, kteří svou kariéru v kardiologii začínají, případně o ní uvažují? Mají se pokusit co nejdříve získat místo v zahraničí, nebo jim české nemocnice jsou schopné zajistit srovnatelné příležitosti ke vzdělávání jako zahraniční rezidenční programy?
Především bych jim poradil, aby si dobře rozmysleli, v jakém oboru se chtějí dále vzdělávat. Pokud to budou hodně chtít, tak možností není málo, a to i v kardiologii. Co ale stále ve většině specializací chybí, je systém dostatečného počtu rezidenčních míst, která by byla adekvátně financována tak, aby se školení mladých kolegů vyplatilo i školiteli. Když se podíváme na kardiologii, kardiocentra nejsou schopna přijmout tolik absolventů, kolik by vzdělávat mohla a kolik by vzdělávat chtěla. Je to dáno především nedostatkem mzdových prostředků a nedostatkem systemizovaných míst. To se musí změnit. Když hovořím s absolventy naší fakulty, bohužel často směřují do zahraničí, protože mají pocit, že pro ně v českém zdravotnictví není místo. Pokud odejdou, je to veliká škoda, protože do těchto lidí jsme investovali obrovské úsilí a energii. V současné době došlo ke zvýšení počtu přijímaných uchazečů na lékařské fakulty, pokud ale nedojde ke zvýšení počtu rezidenčních míst ve všech oborech, budeme absolventy dále ztrácet a nedostatek lékařů nikdy nevyřešíme.
Jak se to stalo, že zrovna česká kardiologie je i v mezinárodním kontextu tak vidět? V porovnání s ostatními obory je její konkurenceschopnost nápadná…
Česká kardiologie je opravdu v celosvětovém kontextu vidět. Bylo to dáno osobnostmi, které byly hnacími motory celé řady projektů. Měli jsme také na co navazovat. Česká kardiologická společnost vznikla již v roce 1929, to samo o sobě znamená určitou kulturu, která se tady pěstovala desítky let. Je za tím i velká potřeba kardiologické péče. Československo na tom bylo s kardiovaskulární mortalitou mimořádně špatně. Díky tomu, že vznikl Národní kardiovaskulární program a následně síť kardiovaskulárních center, se začaly vytvářet podmínky pro to, aby zde vyrůstali schopní lidé. Velmi nám také pomohl vstřícný přístup Evropské kardiologické společnosti, která podporovala příchod nových zemí a jejich zapojení do svých struktur. Co je klíčové, přes veškerou soutěživost, která mezi kardiologickými pracovišti i jednotlivými kardiology přirozeně panuje, jsme stále schopni spolupracovat. V této souvislosti lze zmínit unikátní sérii studií PRAGUE koordinovanou prof. Petrem Widimským, která je založena na kolaboraci mezi centry. Máme společné programy pro některá vzácnější onemocnění, máme společné granty, běžně odesíláme pacienty tam, kde se o ně postarají nejlépe.
Začíná se hovořit o tom, že by se Česká republika ucházela o konání kongresu Evropské kardiologické společnosti (ESC). Jak moc je tento plán ztřeštěný?
Není moc ztřeštěný. Ano, hovoříme o tom, že bychom byli rádi, kdyby se tento kongres v Praze konal. Možná otázka nezní zda, ale kdy…
Tak kdy?
To zatím nedokáži odhadnout. Organizace takového kongresu je velkou výzvou, ale ESC má propracovanou logistiku, jak to zvládnout napříč Evropou. Určitě bychom ale dokázali nabídnout vše, co se od lokálního organizátora očekává. Zkušenosti na to máme. Závisí to tedy především na tom, kdy se v Praze podaří dobudovat odpovídající kongresové centrum.
Je vůbec nějaká oblast, kde co do dostupnosti léčby česká kardiologie zaostává za vyspělými zeměmi Evropy?
Určitě bychom něco našli. Co je vidět nejpalčivěji, je dostupnost přímých antikoagulancií v prevenci tromboembolických komplikací nejen pro pacienty s fibrilací síní. Nová antikoagulancia (NOAC) jsou dnes léky první volby a měla by být dostupná pro všechny nemocné, což u nás zatím není. Na druhou stranu vidíme zejména ze strany VZP ochotu k jednání o tom, jak tyto léky dostat blíže k většímu počtu nemocných. Evidence o tom, že NOAC přinášejí pacientům prospěch, je naprosto nezpochybnitelná. Obecně je ale dostupnost terapie v České republice na slušné úrovni, ať už jde například o léčbu srdečního selhání, nebo moderní hypolipidemickou léčbu prostřednictvím inhibitorů PCSK9. Jsou vyspělé země, které jsou na tom podstatně hůře než my.
Daří se v České republice v přístupu k inovativní léčbě udržovat rovnoměrnou regionální dostupnost?
Na úrovni kardiocenter podle mě problém není, ta jsou rozprostřena poměrně rovnoměrně a úhradové mechanismy platí univerzálně. Není region, kde by byla nějaká výrazná bílá plocha. O žádné zásadní změny v této síti neusilujeme, a to ani ve smyslu podpory dalších center, vysoce specializovaná péče by se neměla tříštit. Nelze ji poskytovat tam, kde není záruka komplexnosti. Problematická je distribuce ambulantní kardiologické péče, my ale nemáme nástroje, jak přivést kardiologa tam, kde zrovna není.
Tím prvním a vlastně jediným posláním ČKS je snižovat negativní dopady kardiovaskulárních chorob na společnost. Neztrácí se tento cíl v obrovském objemu agendy, který výbor řeší?
Rozhodně se neztrácí. Když se podíváte na naši činnost, její nejviditelnější část je vzdělávací a vědecká. Snažíme se posunovat českou kardiologii tak, abychom byli dostatečně erudovaní. Najdete málo společností, které se tak intenzivně věnují vzdělávání, a nemocní z toho nepochybně profitují. Nemáme přímý vliv na systém jako takový, nepřímý vliv však máme a využíváme jej při jednání se všemi partnery. Velkým pokrokem by měla být data, na kterých nyní pracuje ÚZIS pod vedením prof. Duška. Ta nám řeknou, jak na tom jsme z hlediska epidemiologie i z hlediska čerpání různých zdravotních služeb. To jsou věci, které jsou velmi konkrétní. Rozhodně se neutápíme v žádné zbytečné administrativě.
Věříte jako vedoucí špičkového klinického pracoviště na DRG?
Práce je na tom odvedeno spousta. Pokud se to spustí, určitě nepůjde o systém bez chyb. Důležité je, aby se změnil systém, kdy peníze nejdou za pacientem. Paušální platby nejsou zdravé, vedou k deformacím, kdy je péče vedena spíše ekonomickými stimuly než zdravotními potřebami. Pokud tohle DRG změní, bude mít svůj smysl i za cenu očekávaných nedokonalostí.
Na letošním kongresu ČKS byla mimo jiné křtěna publikace k 90 letům české kardiologie. Co vás napadá, když před sebou vidíte historii vaší specializace takto shrnutou? Je to vůbec ještě ten samý obor?
Samozřejmě mě napadá, k jak obrovskému pokroku během necelého století došlo. Ten byl samozřejmě dán vývojem technologií. Ještě důležitější ale byli vizionáři, kteří chtěli změnit náš svět a přivedli na svět nové intervence a postupy. Náš obor se vyvíjel strašně dynamicky a pořád se tak vyvíjet bude. Česká kardiologie k tomu nepochybně přispěla. Už jsem zmínil sérii studií PRAGUE a jejího iniciátora Petra Widimského. Tato práce zcela jistě změnila péči o nemocné s akutním koronárním syndromem. Takových lidí je více, nechtěl bych na někoho zapomenout. Česká kardiologie nepochybně ovlivnila svět tím, jak jsme byli schopni zorganizovat kardiologickou péči na celostátní úrovni. V tom jsme inspirací pro mnohé další země.
Co z toho, co se dnes medici učí z kardiologie, podle vás už za pět let nebude platit?
Nevím, jestli za pět let, ale to, co dnes učíme, se bude muset zásadně změnit. Vytvořili jsme škatulky diagnostických skupin, které ale už nestačí dnešnímu stavu poznání. Například máme škatulku srdečního selhání se zachovanou ejekční frakcí. Snažíme se ji nějak uceleně postihnout, jenže do ní spadají nemocní s velmi různou etiologií selhávání myokardu – s vysokou tuhostí tepen, s amyloidózou, s hereditární restriktivní kardiomyopatií, stejně tak jako pacienti, kteří mají diabetické postižení myokardu. K tomu, abychom se posunuli s léčbou dopředu, budeme muset tyto velké diagnostické skupiny rozbít. Musíme postupovat mnohem více individualizovaně. Hezkým příkladem je právě transthyretinová amyloidóza. U ní se objevují nové terapeutické možnosti, abychom je ale mohli využít, musíme tyto nemocné vytáhnout z velké skupiny nemocných se srdečním selháním se zachovanou ejekční frakcí. Stejně tak to platí pro hypertrofickou kardiomyopatii, kde budeme hledat některá metabolická postižení myokardu, pro která máme terapii. Naše ustálené diagnostické kategorie začínají být přežitkem a s tím se budeme muset nějak vypořádat.
Na co jste v kardiologii normálně zvědavý, jak to dopadne?
Určitě jsem zvědavý, jak dopadne sacubitril/ valsartan u nemocných se srdečním selháním se zachovanou ejekční frakcí. Jsem zvědavý, jak vyjdou studie s inhibitory SGLT‑2 u nemocných se srdečním selháním bez diabetu. Zatím víme, že u diabetiků tyto léky rozvoji srdečního selhání brání. To jsou věci, které se budeme dovídat v průběhu letošního roku.
Velká část kardiologických pracovišť je ve svém rozvoji a někdy i běžném provozu limitována nedostatkem sester. Můžete s tím něco dělat?
S ošetřovatelským personálem je problém napříč republikou a napříč obory a kardiologie není výjimkou. Naše společnost ale nemá žádný nástroj, jak ovlivnit požadavky na vzdělání sester, stejně tak nemůžeme zlepšit jejich finanční ohodnocení. Snad můžeme přispět k tomu, aby sestry cítily ze své práce uspokojení, můžeme rozbíjet určitý paternalistický postoj, který ještě někteří lékaři vůči sestrám mají. O to se také snažíme.
Co byste rád řekl svým kolegům kardiologům?
Kardiologická společnost je silná jenom díky tomu, že se na jejím chodu podílí tolik lidí, že tolik kardiologů je tak aktivních. Bylo by dobré, kdyby to tak pokračovalo i nadále a kdyby se k intenzivní práci v rámci společnosti podařilo přivést další a další kolegy. Některé pracovní skupiny a asociace jsou až neskutečně životaschopné a rychle se rozvíjejí, jinde ale máme určitý dluh. Bez iniciativy členů společnosti je však výbor bezmocný.
