Dlouhodobé následky si po prodělání covidu-19 s sebou nese paní Dobromila Zamykalová. A to nejen ty fyzické, ale hlavně psychické. V říjnu pochovala svou maminku a pravděpodobně právě v pohřební službě se s manželem nakazili covidem-19. Z těžkého průběhu onemocnění, ze strachu nejen o svůj život, ale i o život manžela, se regeneruje v Lázních Luhačovice, a. s., kde nám svůj příběh povyprávěla

Jak u Vás onemocnění covidem-19 začalo?
Na konci října jsem dostala vysoké teploty, nebylo mi dobře a bolela mě hlava. Manžel onemocněl také, a tak jsme se spolu léčili doma. Sráželi jsme teplotu paralenem v domnění, že jsme od sebe jen chytili nějakou virózu. Ale bylo nám velmi špatně, nejedli jsme, pili jen vodu, a i když nám syn přinesl třeba vývar, tak jsme neměli ani chuť ani sílu ho sníst. Já jsem devátý den už jen stěží dýchala, a tak mi manžel zavolal sanitku. Teprve tam mi udělali test na covid-19, který byl pozitivní. Do té doby nás ani nenapadlo, že bychom ho mohli mít, protože jsme byli velmi opatrní. Nechodili jsme mezi lidi, jen na procházky do lesa u nás v Olomouci na Svatém Kopečku.

Co se dělo dál, po převozu do nemocnice?
Okamžitě mi nasadili kyslík a několik kapaček antibiotik. V olomoucké nemocnici jsem strávila 15 dní a po celou dobu jsem byla na kyslíku, protože jsem měla velice nízkou saturaci. Nicméně musím říct, že po dávce kyslíku se mi opravdu ulevilo. Doma už jsem se bála, že mám „Alzheimera“, protože jsem si připadala úplně hloupá, jak se mozek dostatečně neokysličoval, a v nemocnici se mi mysl úplně rozjasnila. Bohužel hned druhý den dovezli do nemocnice i mého manžela, který se hodně zhoršil a později byl přemístěn na JIP. Nemusím vám asi popisovat, jaký je to pocit, když ležíte v nemocnici, máte se léčit a primář vám přijde říct, že dělají, co můžou, ale stav manžela je tak kritický, že neví prognózu ani v rámci hodin. V kombinaci s nedávným úmrtím mé maminky se mi toto období vážně podepsalo na mé psychice.

Jak jste se s narušenou psychikou nakonec vypořádala?
Bohužel ještě dodnes nejsem zcela v pořádku. I když se mi v nemocnici fyzicky ulevilo, tak duševně jsem na tom byla velice špatně, dokonce za mnou na pokoj docházela i psycholožka. Když se nemůžete nadechnout, tak už vás napadají ty nejčernější myšlenky, myslíte na smrt a máte strach. A na druhou stranu, když mi bylo opravdu velmi zle, bolel mě každý pohyb, a do toho jsem se bála o manžela, tak jsem si říkala, že už nechci žít.

Jak jste v takovém rozpoložení zvládla návrat z nemocnice domů?
Myšlenkami jsem byla ale stále u manžela. Po návratu z nemocnice jsem doma několik dní jen ležela a vstala jen v tom nejnutnějším případě. O jídlo se mi staral syn. Po pár dnech jsem se snažila cvičit alespoň různé cviky, které nás naučil fyzioterapeut v nemocnici. Nepředstavujte si ale žádnou „spartakiádu,“ snažila jsem se dle rad lékařů zvedat alespoň ruce a nohy a provádět dechová cvičení, vše pouze na posteli. Naštěstí se manželův zdravotní stav zlepšil a po týdnu mi ho přivezli domů. Ani nevíte, jak já ho v tu chvíli milovala! Musím přiznat, že až ten jeho návrat, mě postavil na nohy. Byl to takový zlom, kdy jsem začala věřit, že teď už to spolu vybojujeme. Do té doby jsem byla velmi skeptická.

Potýkali jste se s nějakými dalšími následky prodělání covidu-19 i po návratu z nemocnice?
Kromě té zmíněné narušené psychiky, s kterou se potýká i manžel, trpím bolestmi hlavy, kdy nevydržím jediný den bez léku. Objevili se mi žaludeční potíže a velmi mě trápí padání vlasů, které začalo právě po prodělání covidu-19. Každá žena, která se s něčím takovým potýkala, vám určitě potvrdí, že když denně vyčešete plný hřebínek vlasů, tak propadáte obavám, jak budete vypadat, co bude dál. Někdo to přičítá antibiotikům, ale já od dětství trpím chronickým onemocněním plic, a z toho důvodu jsem bohužel užívala již od útlého věku antibiotika relativně často a nikdy jsem se s tímto problémem nepotýkala. Proto i padání vlasů přisuzuji postcovidovému stavu.

Myslíte, že právě chronické onemocnění plic u Vás přispělo k těžkému průběhu covidu-19?
Z pohledu lékařů jsem díky tomuto onemocnění rizikový pacient, ale myslím si, že na samotný průběh covidu-19 to až takový vliv nemělo. Manžel žádným plicním onemocněním netrpěl a průběh měl mnohem horší než já. Po prodělání covidu-19 už máme poškozené plíce bohužel oba dva. Špatný nález jsme měli na RTG a nepěkné hodnoty nám naměřili i při spirometrii na kontrolním vyšetření v nemocnici. A tam nám i nabídli doléčení v lázních. Na základě doporučení jsme si vybrali Lázně Luhačovice, a. s., které nás, po doručení schváleného návrhu od pojišťovny, prakticky ihned kontaktovaly a pozvaly k léčbě. Dokonce nám v lázních vyšli vstříc, abychom zde mohli být společně s manželem. A hned od prvního dne chodíme na procedury, abychom pobyt využili na sto procent.

Jaké procedury máte předepsané?
Každý den chodím na půl hodiny na oxygenoterapii, což je terapie kyslíkem. To mi opravdu hodně pomáhá. Pak také na inhalace, kde vdechuji jak léky, tak minerální vodu na rozpuštění hlenů a pročištění plic a na závěr olejíček na zklidnění. K tomu mám masáže, dva druhy koupelí, uhličitou a perličkovou, klasický tělocvik i tělocvik ve vodě a pak také šlapání vody. Při něm se střídá chůze v teplé a studené vodě, je to trošku nepříjemné, ale výborně to funguje na prokrvení nejen nohou. A musím říct, že i když tu ještě nejsme tak dlouho, tak už nyní je dýchání lepší.

Doporučujete i ostatním po covidu-19 doléčení v lázních?
Stoprocentně! Já si myslím, že každý kdo prodělal covid-19 se zápalem plic, tak by měl do lázní na doléčení přijet. Je velký rozdíl dostávat se z tohoto onemocnění doma a tady, v lázních. Nejen kvůli léčebným procedurám, které doma těžko absolvujete, ale také z důvodu odpočinku a psychické pohody. Myslím si, že to zná každá žena, že doma si jen tak neodpočine. Například já musím každý den vařit a po covidu-19 pro mě i to znamenalo velkou fyzickou zátěž. V lázních máte vše zajištěné. A pro mě osobně má pobyt zde i obrovský psychický význam. Všichni pacienti, kteří jsou zde po prodělání covidu-19, se tady normálně baví a smějí se. Jsem ráda, že vidím lidi, kteří si prošli také takovým stavem jako já, že si z toho už nic nedělají. Pomáhá mi to překonat můj strach a obavy. Vím, že doma by mi myšlenky ubíhaly k nepříjemným věcem.

Jak na Vás působí hygienická opatření nastavená v lázních?
Vnímám je jako potřebná a nezbytná, bohužel odpovídající momentální situaci. Každý má strach, aby covid-19 nechytil. I pro mě je noční můrou představa, že bych se znovu nakazila. A Lázně Luhačovice, a. s. nám prostřednictvím dodržování těchto nezbytných opatření dávají alespoň pocit bezpečí. Trochu mi tady chybí věhlasný lázeňský společenský život s kulturními akcemi, takové pobavení by podpořilo i psychiku pacientů, ale chápu, že to není možné.

Jaké máte plány po návratu z luhačovických lázní?
Těšili jsme se na oslavu narozenin naší pravnučky, budou jí tři roky, ale bydlí v Praze, takže to bohužel nebude možné. Tak si aspoň půjčíme od syna pejska a budeme s ním chodit na procházky do lesa. U nás na Svatém Kopečku máme krásné prostředí, tak se budeme rekreovat. Jsem přesvědčená, že i ta omezení pominou a pak se vydáme nejen za rodinou do Prahy, ale i na výlety po celé republice, tak jak jsme si to plánovali, když byl svět ještě normální. A já věřím, že zase bude!

Děkujeme za rozhovor.